To, že jsme každý jiný, každý z nás máme trochu jiné hodnoty, životní příběhy, zkušenosti, názory a postoje, je asi zřejmé a nemusím to zdůrazňovat. Když si však hledáme partnera, chceme jít nějakou společnou cestou. Chceme sdílet naše hodnoty, naše životní postoje a většinou se v těchto směrech shodujeme. Během našeho vztahu se ale můžeme různě vyvíjet a jakmile se nám narodí dítě, život se nám velmi promění.
Některé věci, které nám dříve dávaly smysl, nám teď mohou připadat úplně nesmyslné a naopak. Vlivem různých faktorů a zkušeností můžeme odbočit z naší staré cesty na novou, kde je všechno tak trochu jinak. Na tuhle cestu se k nám partner může přidat, a nebo taky nemusí. 🙂 Možná mu některé věci, které na té naší cestě právě teď děláme, nedávají vůbec smysl. Možná ho něco, co právě začalo zajímat nás, vůbec nezajímá. Možná mu tahle naše nová cesta vůbec nepřipadá lákavá a možná potřebuje více času, aby se pro tuto cestu rozhodl.
Důvody, proč se partneři na výchově dětí neshodnou, mohou být různé a v podstatě ani není důležité je všechny dopodrobna znát. Pokud nám to nedá spát, je na místě si s partnerem o našich pocitech promluvit.
Co tedy přesně mohu dělat, pokud se s mým partnerem v názoru na výchovu rozcházíme?
- Vztah JÁ a PARTNER
- Pomocí „já výroku“ vyjádřím své pocity, strachy a vše, co mě tíží. Nechci hodnotit ani nutit partnera do věcí, které mu třeba nedávají smysl. Snažím se pochopit i partnerovu stranu.
- “Mně ta vědomá a respektující výchova dává velký smysl. Přesně takhle bych chtěla, aby se někdo choval ke mně, když jsem byla malá.”
- “Moc bych si přál/a, abychom to viděli oba stejně, ale chápu, že ti to teď nedává smysl.”
- “Trápí mě, když to děláme každý jinak. Mám strach, že z toho budou děti zmatené.”
- Chcete-li, aby s vámi partner nasával informace, sledoval webináře, kupoval kurzy a tak podobně, je opět důležité popsat vaši touhu a potřebu, ne hodnotit partnera.
- “Udělalo by mi radost, kdybychom se na tenhle webinář koukli spolu, chce se ti?”
- “Mám pocit, že kdybys slyšel/a, jak to tady vysvětlují, možná bys to pochopil/a lépe, než když ti to říkám já. Rád/a bych, kdyby sis to poslechl/a.”
- “Tenhle webinář mě opravdu zaujal, vypsala jsem si tady ty pro mě nejdůležitější body. Můžeme se na to spolu podívat?”
- Budeme-li používat věty typu: “Já se tady snažím a ty pro to nic neděláš.” nebo “Asi to pro tebe není důležitý, jinak by ses o to zajímal.” a podobně, dostáváme tím partnera akorát pod tlak a o to větší nechuť z toho celého bude mít.
- Partner není povinen nás poslechnout ani nám vyjít vstříc. Je to čistě jeho rozhodnutí a my bychom ho měli respektovat. Možná můžeme mít někdy pocit, že je to přece jasné, že přece víme, co by teď v této situaci bylo nejlepší, co by mu pomohlo. Dokud si na to ale člověk nepřijde sám, nevychází to z jeho vnitřní motivace. Takový člověk pak dělá věci proto, že jsou mu kladeny nějaké podmínky, dávány odměny nebo například tresty pomocí emočního vydírání a tak podobně.
- Je dobré si uvědomit, jaký chci mít se svým partnerem vztah, stejně jako u dětí. Chci ho mít založený na důvěře a respektu? Potřebuji mu tedy poskytnout čas a prostor.
- Pokud už to překračuje moje hranice a nejsem dál schopna/schopen čekat a poskytovat prostor partnerovi, mohu to s ním opět komunikovat, případně se mohu vědomě rozhodnout, že v takovém vztahu nechci pokračovat.
- Stejně jako u dětí, ani u partnera není fajn očekávat, že se na základě vyslovení našeho přání něco stane.
- Já jsem ten, kdo by měl jít příkladem. Já jsem ten, od koho se může partner inspirovat. Já jsem ten, kdo žije svůj život dle sebe a kdo respektuje životní tempo a směr ostatních.
SHRNUTÍ: Je v pořádku vyjádřit své potřeby, emoce, strachy. Je v pořádku chtít s partnerem komunikovat, chtít, aby se posunul, aby byl na stejné cestě jako já. Co už podle mě v pořádku není, je snaha partnera manipulovat, nutit, vyvíjet tlak a očekávat, že se změní, protože to chci já.
- Vztah PARTNEŘI s rozdílným pohledem na výchovu a DÍTĚ
- Vnímám jako důležité uvědomit si, že každý z rodičů si tvoří s dítětem svůj vztah. Maminka bude mít s dítětem pravděpodobně jiný vztah než tatínek. I když to může být náročné, tohle uvědomění je svým způsobem osvobozující. Já nejsem zodpovědná/ý za vztahy druhých lidí, jsem zodpovědná/ý pouze za ty svoje.
- Chová-li se však partner k dítěti jinak, než jak bych si já představovala, a potřebuji mu to říct, mohu opět pomocí já výroku vyjádřit své pocity:
- “Nelíbí se mi, když na něj křičíš. Myslím si, že z tebe má strach. Mně to upřímně taky nahání strach.”
- “Mně v téhle situaci funguje, když ho nechám, aby si svojí aktivitu dokončil.”
- “Přestávám to zvládat. Vadí mi, že se k němu takhle chováš. Mám strach, že ho to do budoucna poznamená.”
- Bude-li partner z našich vět cítit obviňování a tlak, situace se tím akorát zhoršuje. Partner pak může jednat na základě strachu, nepochopení, tlaku a ne ze své vnitřní motivace. Může se tak stát, že přestane komunikovat a partneři se tak spíše oddálí, než aby se k sobě přibližovali.
- Co mi přijde důležité, je komunikace s dítětem opět pomocí já výroku, bez obviňování partnera:
- “Víš, tatínek/maminka byl/a hodně naštvaný/á a neumí zatím tyhle situace řešit jinak než tímto způsobem. Možná potřebuje více času. Jsem tu pro tebe, můžeš mi vše říct.”
- “Asi ses tatínka hodně lekl viď? Chápu, vypadá to, že jsou pro vás pro oba tyhle situace hodně náročné.”
- Pokud mi tedy vadí, jak se partner k dítěti chová, zkusím nejprve reagovat na dítě a nehodnotit partnera. Uznám emoce dítěte a pokud možno bez svých emocí a svého ega popíši situaci, například pomocí vět výše zmíněných.
- S partnerem pak mohu celou situaci probrat v klidu a dát mu tím najevo svůj respekt a přijetí i v situacích, kdy s ním nesouhlasím.
- Nemyslím si, že by se měl vztah udržovat na bázi: před dítětem se musíme na všem shodnout, i když to tak ve skutečnosti není. Vnímám to jako lež a dítě to stejně cítí. To, že se na věcech neshodujeme, je realita tohoto světa. Konflikty a neshody jsou přirozené, není to nic, co bychom měli před dětmi skrývat. Podstatné je, jak daný konflikt probíhá, jak ho zvládáme řešit, protože z toho se naše děti učí.
Rozdílnost ve výchově tedy nemusí být nutně problém nebo překážka. Vždy záleží na obou partnerech, jak se k situaci staví, kde jsou jejich hranice, co už je opravdu hodně za hranou a co je pro každého z nich ještě přijatelné. Rozdílnosti v přístupu k dítěti nemusíme nijak skrývat. Dítě si s každým z nás utváří jiný vztah a je to tak v pořádku.
Pokud vás k tématu napadnou nějaké dotazy, ráda je zodpovím v komentářích.
Autor článku: Eva V.
