Dobrých knih o výchově je dnes už spousta. Sama jsem jich v prvním těhotenství přečetla opravdu hodně a čím dál více jsem souzněla s myšlenkou, že dítě je hodné našeho respektu, naší úcty i upřímnosti. Líbil se mi přístup, že dítě může být náš parťák a můžeme ho vnímat na stejné úrovni jako nás rodiče. Ne, že je něco méně, nebo naopak něco více, ale že je tam právě to zmíněné partnerství.
Partnerství s dítětem jsem začala vnímat jako přirozené a v knihách jsem nacházela více a více inspirace. Hodně věcí mi do sebe zapadalo, vše mi dávalo smysl a já věděla, že respektující přístup je pro mě a naší rodinu ten správný. Po narození dcery jsem “aplikovala” to, co jsem načerpala z knih, a zároveň i to, co mi už v tu chvíli bylo přirozené. Vše nádherně fungovalo a já nabyla dojmu, že úplně stejně to bude fungovat i u dalších našich dětí.
Narození dvojčat mě naprosto vyvedlo z tohoto mého očekávání. I když jsem měla pocit, že komunikuji stejně, že můj přístup je stejný, nesetkávalo se to s úspěchem a téměř nic nefungovalo stejně jako u dcery. V tu chvíli mě napadaly myšlenky, že jsem špatná máma a že respektující výchova nefunguje na všechny. Byla to však jen jakási výmluva a já stále cítila, že to nechci vzdát, že nechci najet na staré vzorce svých rodičů.
Dávala jsem si na sebe však velký tlak, neustále jsem srovnávala kluky (naše dvojčata) s dcerou. Nedokázala jsem pochopit, PROČ to nefunguje, když jsem pořád stejně respektující. PROČ to nefunguje, když používám vše, co je napsáno v těch knihách, kde je také mnohdy řečeno, že tohle je ten funkční způsob. Začalo mi to dávat smysl až později, když jsem narazila na rozdílné přístupy v komunikaci u holek a kluků. Pochopila jsem, že v našem případě to není o chybějícím respektu, ale o špatné komunikaci. Že nemůžu se syny komunikovat stejně, jako jsem komunikovala s dcerou, protože to je jazyk, kterému nerozumí a nereagují na něj. Pochopila jsem zároveň individualitu každého našeho dítěte a snažila jsem se pracovat na tom, abych přestala naše děti srovnávat.
Velmi mi pomohlo uvolnění toho tlaku, že vše musím dělat tak, jak to píší v těch knihách. Tím jsem totiž postupně ztrácela svou autenticitu. Všechny ty knihy mě VELMI inspirovaly, velmi mi pomohly v začátcích. Jen jsem si z nich vždy potřebovala vzít to, co souznělo se mnou a s mými hodnotami. Měla jsem pocit, že to, co se píše v těch knihách, funguje bez rozdílu na všechny. S tím vlastně i souhlasím, jen ta komunikace ke každému dítěti zvlášť se může lišit. Není to univerzální návod. Není to dogma. Je to pro mě vlastně určitý směr, kterým jsem se rozhodla jít a který mi dává obrovský smyl. To, jakým způsobem ale procházím touto cestou, by už podle mě mělo vycházet ze mě a z mého vnitřního nastavení.
Jsem přesvědčená o tom, že děti dokáží velmi dobře vnímat naši energii, kterou vyzařujeme nonverbálně, mimo naše slova. Pokud tedy říkáme něco, co jsme se někde dočetli, ale vlastně s tím nejsme úplně v souladu, děti to stejně vycítí a mohou z toho být zmatené. Vše, co se někde dočtu nebo doslechnu, beru jako inspiraci, ze které si mohu vybrat, mohu si to převést do svého vlastního autentického vyjádření. Tohle přijetí a pochopení mi poskytlo velkou úlevu. Přestala jsem se trestat za věci, které nebyly přesně tak, jak jsem si myslela, že musí být, aby vše fungovalo. Přestala jsem hledat chyby a soustředila jsem se spíše na poznání sama sebe. Jaká opravdu jako máma chci být, co je pro mě to důležité. Jak chci, aby mě vnímaly mé děti. Co chci, aby viděly, co chci, aby se ode mě učily.
Když jsem více poznala sama sebe, dostala se do toho i větší lehkost, uvolnil se tlak a perfekcionismus. Každý z nás je jedinečný a každého z nás si naše děti vybírají právě pro tu jedinečnost. Byla by škoda ji zahazovat proto, abychom se připodobnili někomu jinému nebo abychom plnili očekávání druhých lidí. Je potřeba jít ale opravdu do hloubky a nechlácholit se s tím, že přirozené přece může být i to, že na děti křičíme, trestáme je a neprojevujeme jim respekt. Můžete si odpovědět sami, zda vám to přijde přirozené a zda je to něco, co vychází opravdu z hloubi vašeho srdce.
Autor článku: Evča V.
