Emoce jsou téma, které je mi hodně blízké, které mě zajímá a vlastně i svým způsobem fascinuje. Je pro mě fascinující, jak moc dokáže nějaká emoce ovlivnit naše chování, ať už je to vztek, smutek nebo třeba strach. Každou emoci provází nějaký fyziologický projev, například zvýšený srdeční tep nebo zrychlené dýchání, a zároveň i projev motorický, tedy například různá gesta či mimika.
Emoce jsou velmi subjektivní, což znamená, že na stejnou situaci můžeme každý z nás reagovat úplně jinak a v různé intenzitě. I proto mi přijde naprosto nevhodné, aby někdo jiný určoval a domýšlel si, jak se cítíme, kolik pláče je dost, kolik křiku je dost, kolik radosti je naopak málo a podobně. Nikdo jiný nikdy nemůže stoprocentně vědět, jak se v dané situaci cítíme my a co prožíváme v našem těle. Emoce jsou zároveň velmi spontánní a těžko ovlivnitelné naším rozumem. Vztahují se ke konkrétní situaci, vzpomínce nebo zážitku a mají vliv na naší paměť – zážitky, které provázejí silné emoce, jsou pro nás snáze zapamatovatelné.
I když jsou pro nás emoce naprosto přirozené a neoddělitelně k nám patří, nejsou dnes ve společnosti stále přijímané, a to zejména u dětí. Jakmile dítě projevuje silné emoce, je nám z různých směrů předkládáno, že to není v pořádku, že tím obtěžujeme okolí, že máme nevychované děti a tak dále. Dokonce i my sami se cítíme nepříjemně, protože nám v hlavě naskakují vzorce z našeho dětství, kdy nám samotným nebylo dovoleno emoce projevovat. Pod tlakem těchto vzorců a pod touhou být ta “hodná holka” a naplnit očekávání druhých, se sami snažíme emoce dítěte zastavit, hlavně ať si o nás nikdo nemyslí nic špatného nebo ať nám nedej bože někdo nevynadá.
Abychom byli schopni plně respektovat a přijímat emoce dítěte, je nejprve potřeba naučit se zvládat, respektovat a přijímat své vlastní emoce. Abychom se nenechali rozhodit okolím, je potřeba, abychom my sami byli dostatečně pevní a abychom si byli jistí svými hodnotami, životními postoji a kroky, které každodenně podnikáme. Je potřeba, abychom se sami se sebou cítili dobře, abychom si sami sebe vážili, milovali se a zahodili syndrom hodné holčičky či hodného chlapečka. Teď už jsme to my, kdo máme život ve svých rukou, my rozhodujeme o tom, co se v našich životech bude dít. Už nemusíme poslouchat autority, které nám vyhrožují trestem, když neuděláme, co po nás chtějí. My máme zodpovědnost, my jsme tvůrci.
Každá emoce, kterou v sobě nebo v našich dětech potlačíme, se dříve či později někde projeví. Ať už výbuchem vzteku nebo v tom horším případě zdravotními problémy. Mé zdravotní problémy vyplývaly z obrovské hromady potlačených emocí, které se dlouhé roky střádaly v mém těle, až tam, i vlivem dalších faktorů, vznikla autoimunitní nemoc. Jakmile jsem zpracovala emoce a pracovala na své psychické a duševní stránce, byla jsem schopná vysadit všechny léky a uzdravit se. To samozřejmě nešlo bez podpory fyzického těla pomocí plnohodnotné a výživné stravy.
Díky této mojí zkušenosti jsou pro mě emoce tak velkým tématem. Kvůli tomu, co jsem sama prožila a jak moc pro mě bylo vyjadřování emocí důležité, je pro mě teď prioritní nechávat svým dětem svobodu ve vyjadřování jejich emocí. Ano, někdy mi to je krajně nepříjemné. Ano, i já sama se dostávám do silných emocí, které nezvládám a které mě občas ovládnou. Z těchto situací se učím, ukazuji dětem realitu. Vysvětluji jim, že jsem sama na nějaké cestě, kde poznávám sebe a své emoce. Snažím se najít svůj ideální způsob, jak emoce ovládnout a dostat je pod svojí kontrolu.
Děti s námi pomocí emocí komunikují. Neumí je sami regulovat, nemají vyvinutou emoční inteligenci ani empatii. Nerozumí jim. Potřebují nás, abychom jim pomohli, abychom je provedli a naučili je se v emocích orientovat. Pokud my sami svým emocím nerozumíme a ve většině případů je nezvládáme, nemůžeme být ani dobrými průvodci pro své děti. Neznamená to, že jsme špatní rodiče nebo že své děti nějak “poškodíme”. Je to spíše vysvětlení toho, proč jsou pro nás emočně vypjaté situace tak náročné, proč emoce svých dětí často nezvládáme, proč nás to tak vytáčí.
Rodičovství a výchova dětí je nekonečná práce na nás samotných, náš nekonečný osobní rozvoj, sebereflexe a učení se. Děti pouze jsou, žijí, poznávají svět, nasávají jako houby. Nerodí se sem s úmyslem nás štvát nebo vytáčet. I když to může znít trochu divně, můžeme je brát jako své kouče, kteří jen poukazují na místa, kde máme nějaký zádrhel a kam bychom měli směřovat naší pozornost.
K tomu, aby děti lépe porozuměly svým emocím a dokázaly pochopit, co se v nich odehrává, nám mohou pomoci i knihy o emocích, kterých je už dnes na trhu poměrně hodně. Zde vám přikládám seznam mých oblíbených knih, kde je téma emocí opravdu hezky zpracované:
- Mušlenčiny léčivé pohádky pro dětskou duši
- Ahoj, strachu!
- Já a pan hněv
- Cesta za štěstím
- Miluju tě
- Obejmi mě, prosím
- Panda a dráček
- O všech zvířatech
- Další oblíbené:
- Buddhovy pohádky na dobrou noc
- Andělské pohádky na dobrou noc
- Gerda, příběh velryby
- Agnes a zakázaná hora
Pokud by vás téma emocí lákalo a chtěli byste ho zkoumat do větší hloubky, moc vám doporučuji počkat si na další kolo kurzu Cesta vědomého rodiče. V brzké době pro vás také chystáme webinář, který bude kompletně celý o emocích, jak dětských, tak těch dospěláckých. K webináři dostanete zdarma také 40 stránkový e-book Průvodce světem dětských emocí.
Autor článku: Eva Víchová
