Poslušnost je velké téma pro spoustu z nás. Nejen u našich dětí, ale také u nás samotných. Jak často někoho poslechneme, i když uvnitř sebe cítíme, že s tím nesouhlasíme a že to tak pro nás není úplně v pořádku? Potřeba všem vyhovět a sebe upozadit vychází z našich vzorců a programů, které si do dospělosti přenášíme z dětství. Pro většinu z nás byl tento program poslušnosti normou, kterou někteří stále následují a předávají ji i svým dětem.
Je ale poslušné dítě to, co opravdu chceme?
Pro mnohé rodiče je poslušnost cílem výchovy a k tomu, aby tohoto cíle dosáhli, využívají nevědomě i vědomě různé manipulační prostředky, například odměny a tresty. Poslušné dítě je pro mě takové dítě, které dělá věci tak, jak my dospělí chceme, i když mu nedávají smysl a nesouhlasí s nimi. Pod výhružkou trestu nebo pod příslibem odměny však podlehne našemu nátlaku a přizpůsobí se, protože chce být námi přijímané a milované nebo proto, že má strach z trestu. Dítě, které je zvyklé následovat to, co mu “autority” říkají, chovat se podle toho a zadupávat tak své hodnoty, své názory, svojí osobnost a autenticitu, nebude v dospělosti schopné převzít zodpovědnost za svůj život. Takový člověk nebude žít život v roli tvůrce, který si jasně stojí za svými hodnotami, ví, kdo je, a ví, co chce, ale bude žít život v roli oběti, která neustále hledá někoho, kdo ho vysvobodí, kdo mu pomůže, kdo mu přesně bude říkat, co a jak má dělat a kdo bude řídit jeho život.
Tento člověk pak možná jednou bude mít zaměstnání, které ho nebaví a nedává mu smysl. Dost možná se po něm bude vozit jeho šéf, který po něm bude vyžadovat, aby ho poslouchal, aby plnil jeho příkazy a když to dělat nebude, přijde trest – třeba ve formě snížení platu, nebo vyhazovu. No a protože toto chování je pro tohoto člověka normou a zažívá to již od dětství, není to pro něho nic, nad čím by se měl pozastavovat. A tak to na první pohled může vypadat, že je vlastně všechno v pořádku. Až na to, že tento člověk nežije život podle sebe, ale podle ostatních, a přijde mu to tak v pořádku.
Poslušnost by tedy rozhodně neměla být cílem výchovy. Vnímám to jako něco, co je pro mnohé rodiče pohodlné, protože to v podstatě ihned funguje. Když dítě zmanipuluji do poslušnosti, mám v podstatě klid. Dítě udělá, co řeknu a je hotovo. Co se ale děje uvnitř dítěte a jaké to má následky do dospělého života? To je to, co by mě jako vědomého rodiče mělo zajímat. Zde velmi záleží na tom, jaké má každý z nás hodnoty, čemu věří a co mu dává smysl. Pokud někomu poslušnost dává smysl a žije se mu v tom dobře, je to jen a pouze jeho volba. Pokud na sobě ale cítím, že neumím říkat ne, nezvládnu si prosadit svůj názor, nechám se neustále ovlivňovat okolím, nechci nikoho zklamat a nejsem s tím v pohodě, je potřeba zamýšlet se nad tím, jak mohu dělat věci jinak.
Děti s námi mohou spolupracovat ze své vlastní vůle, poháněné vnitřní motivací. Je jen potřeba, abychom my jako rodiče pustili očekávání, že se budou vždy chovat tak, jak my chceme. Zkusme se zamyslet nad tím, jak by se k nám měl chovat člověk, se kterým budeme mít chuť spolupracovat a ke kterému budeme mít naprostou důvěru. A pak si můžeme položit otázku – chovám se já jako ten člověk? Pokud ne, co mohu udělat pro to, abych se mu svým chováním přiblížil/a?
Pokud vás toto téma zaujalo a zajímají vás i další rodičovská témata, vytvořili jsme pro vás 3 týdenní program Cesta vědomého rodiče, který odstartuje své druhé kolo už 13.3.2023.
Autor článku: Eva Víchová
