“No jo, to je ta vaše volná výchova!”
“Jak je možný, že tě neposlouchá?”
“To jí jako necháš takhle hulákat?”
“Proč pořád tolik brečí?”
“Vždyť to dítě nemá žádný hranice!”
Taky jste to už někdy slyšeli?
Hranice mezi volnou a respektující výchovou může být velmi tenká a někdy dokonce i nepochopená. Společnost je nastavená na slušně vychované děti, které poslechnou své rodiče na slovo, nedělají nikde nepořádek ani hluk, vždy hezky pozdraví, poděkují, usmějí se, neběhají, sedí u stolu vzorně a potichu, nevyjadřují přespříliš svoje emoce, jednoduše jsou hodné a nezlobí.
Když pak lidé, kteří jsou takto nastavení, vidí děti, kterým je ponechaná větší míra svobody a které se nechovají jako cvičené opičky, ale naopak mají volnost ve vyjádření své radosti i svého vzteku, mají dost možná pocit, že jsme my jako rodiče udělali někde něco špatně a že tohle jsou důsledky té naší volné výchovy bez jakýchkoliv hranic.
Ano, volnou výchovou můžeme nazvat výchovu s absencí hranic, kdy dítěti není vymezen žádný prostor, ve kterém by se mohlo bezpečně pohybovat. Dítě pak tedy může mít pocit, že se může pohybovat kdekoliv a jakkoliv, že si může dělat naprosto cokoliv bez respektu k ostatním a mnohdy i k sobě. A tady už narážíme na ten zásadní rozdíl mezi volnou a respektující výchovou, a tím je to slovíčko RESPEKT.
Slovíčko RESPEKT může být ale právě to, co je občas nepochopeno, a někteří lidé si ho mohou vyložit i tak, že když mám tedy někomu projevit respekt, musím mu ponechat absolutní svobodu a volnost ve všem, co dělá. To je však právě to zásadní nepochopení.
Respekt neznamená nechat druhého, aby dělal cokoliv, co se mu zachce, i když to už překračuje hranice moje či hranice ostatních lidí. Je to přesně naopak. Respekt JE O NASTAVENÍ HRANIC, a to zejména těch našich, ale také o vnímání hranic ostatních lidí, včetně hranic dítěte samotného. Zároveň je respekt o tom, JAKÝM ZPŮSOBEM se toto nastavení hranic komunikuje. Je totiž rozdíl, když řekneme: “Okamžitě přestaň házet ten písek ven z pískoviště, nebo jdeme domů!”, nebo když řekneme: “Nelíbí se mi, když se vyhazuje písek ven z pískoviště, protože by ho pak v tom pískovišti mohlo zbýt jen málo. Pojďme vymyslet nějaký způsob, jak budeš moci házet písek tak, aby všechen zůstal v pískovišti.”
Respekt je pro mě tedy vytyčení hranic, ve kterých už ale nechám dítě svobodně se pohybovat a naplnit si své potřeby.
Příklady:
- Když je dítě naštvané a potřebuje mlátit, často jsme tím terčem my rodiče. V tomto případě mám já osobně nastavené hranice tak, že se rozhodně mlátit nenechám, tedy komunikuji hranici s dítětem: “Já se určitě nenechám mlátit, protože mě to bolí a ubližuje mi to. Chápu tvoje naštvání a tvojí potřebu dostat to ze sebe ven. Jestli potřebuješ mlátit, můžeš vší silou mlátit do gauče nebo do polštáře, třeba takhle.” a sama ukazuji dítěti, jak mlátím do gauče nebo polštáře.
Nastavila jsem hranici a v tom vytyčeném prostoru jsem zároveň dala dítěti svobodu ve svém projevu.
- Když naše dítě ubližuje jinému dítěti, opět nastavuji hranici a poskytnu dítěti bezpečný prostor, ve kterém si může naplnit svojí potřebu: “Nechci, abys někoho mlátil, chlapečka to očividně bolelo a tím křikem ti říká, že se mu to nelíbí. Potřebuješ se prát? Můžeme si spolu dát férovou bitku s našimi pravidly.”
Jak můžete vidět, není to o tom dítěti něco přikazovat nebo zakazovat. A už vůbec to není o tom nechat dítě překračovat hranice ostatních lidí. Občas na hřištích vidím maminky, které konflikty dětí neřeší a nechávají své dítě, aby vesele sypalo písek na hlavu jinému (podobně starému) dítěti, které jasně dává najevo, že se mu to nelíbí – však oni si to nějak vyřeší samy. Bohužel, podobně staré děti si mezi sebou konflikty samy nevyřeší. Nebo možná vyřeší, ale rozhodně ne tak, aby jim to dalo ucelený a funkční obraz toho, jak se konflikt řeší s respektem ke všem zúčastněným.
My bychom měli být těmi respektujícími průvodci, kteří provedou své děti náročnými situacemi, například velkým návalem emocí nebo právě konfliktem, sporem, hádkou, nedorozuměním.
Každý z nás má samozřejmě hranici někde jinde. Proto je velmi důležité zaměřit se na sebepoznávání a na objevování svých VLASTNÍCH hranic, ne držení se těch, které jsme převzali, když jsme byli malí. Naše hranice vychází z našich hodnot a přesvědčení a proto je potřeba tyto naše vnitřní hodnoty znát.
Důležitým bodem respektu je i respekt k hranicím našeho dítěte, na což se mnohdy zapomíná. Bereme jako naprosto automatické svým dětem bez zeptání zasahovat do jejich těla, stříhat jim vlasy, utírat nudle, krmit je, mazlit se s nimi, i když nám dávají jasně najevo, že zrovna nechtějí. Opět to neznamená, že dítě necháme na pospas všemu a všem, ale jde znovu o způsob, jakým tyto věci s dítětem komunikujeme.
Hranice jsou jedno velké téma, se kterým se potýkáme všichni a které v rodičovství nabere na ještě větší důležitosti. Pokud byste cítili, že si s tímto tématem nevíte rady, můžete se na mne obrátit a já vám moc ráda věnuji čas při konzultaci, kde se na to společně můžeme podívat.
Kontaktovat mě můžete přes tento odkaz, kde se dozvíte také více informací: https://propojeni.ltd/konzultace-pro-rodice/
Autor článku: Eva Víchová
