Motivace je vnitřní proces, který vychází z nějaké potřeby či touhy a který vede k výslednému žádoucímu vnitřnímu stavu. Motivace nás uvádí do pohybu a ponouká nás k tomu, abychom dělali potřebné akční kroky. Je v podstatě nezbytná k tomu, abychom mohli začít věci měnit. Důležitou součástí motivace jsou motivy, neboli určité vnitřní pohnutky, které nás právě vedou k aktivitě, jednání a rozhodování. Motivy mohou být například emoce, naše vnitřní hodnoty, sny, vize či ideály. S motivy je spojen také určitý cíl, ve smyslu dosažení vnitřního uspokojení a vytouženého psychického stavu.
Motivace se nejčastěji rozděluje na vnitřní a vnější.
VNITŘNÍ MOTIVACE
- vychází z vnitřních potřeb a hodnot člověka
- cílem je uspokojení potřeb a naplnění těchto hodnot
- je to obrovsky silný zdroj motivace, protože vychází z toho, co nám v životě dává smysl, zda nám dává smysl činnost, kterou právě teď vykonáváme
VNĚJŠÍ MOTIVACE
- člověk jedná pod vlivem vnějších podnětů a motivů
- nejčastějšími motivy jsou zde odměny a tresty
- chybí zde zaměření na to, zda nám daná činnost dává smysl
- tato forma motivace sama o sobě není dostatečně silná a nikdy nám nepřinese to vytoužené naplnění a štěstí
Motivace vycházející z našeho nitra a naší duše je naprosto přirozená, každý z nás ji má. Jako příklad si můžeme uvést malé děti, které dennodenně vidí nás dospělé chodit a chtějí to umět taky. Žene je jejich vnitřní motivace. A tak, i když často padají, i když jim to ze začátku třeba nejde, vždy se zvednou a zkouší to znovu a znovu a znovu – až se jim to jednoho dne skutečně podaří. Umíte si představit ten úžasný pocit vnitřního naplnění? Proč tam ta vnitřní motivace vznikla? Z mého pohledu je to proto, že v tom vidí smysl – když chodím, jsem vyšší a dosáhnu na více věcí, můžu se rychleji přesouvat z místa na místo, můžu být v něčem stejný jako dospělí. A samozřejmě také přirozený fyziologický vývoj.
V případě, že by tam dítě ten smysl nevidělo a že by to pro něj nebylo vůbec přirozené, jednoduše by chodit nezačalo. Proč taky, když to nedává žádný smysl? Jedině, že by tam přišel nějaký stimul z venčí, například nějaká odměna a nebo naopak trest.
Touto optikou se můžeme dívat na různé situace ve výchově dětí. Dítě si nechce uklízet, protože v tom nevidí smysl. Neposlouchá nás, protože v našich příkazech nevidí smysl. Nechce se učit, protože mu to konkrétní učivo nedává smysl. Co s tím?
Za mě je podstatné ten smysl dítěti ukázat a určitým způsobem ho nadchnout pro danou aktivitu. Zároveň je podstatné nemít očekávání, že dítě bude neustále dělat to, co po něm vyžadujeme. Očekávání je něco, co nám velmi ztěžuje celé rodičovství a co dokáže ve vztahu rodič – dítě nadělat slušnou paseku.
Doporučuji udělat si čas pro sebe, o samotě a odpovědět si na pár zásadních otázek:
- Co je mým cílem ve výchově?
- Jaké hodnoty chci předávat svým dětem?
- Co chci, aby si mé dítě s sebou odneslo do dospělého života?
- Z čeho mám v rámci výchovy největší obavu/strach?
Můžete pak zjistit, že vaše chování směrem k dětem neodpovídá tomu, co si přejete, aby si dítě s sebou do dospělého života odneslo. Snaha spousty rodičů je vychovat poslušné dítě, které se zásadně nevymyká normám dnešní společnosti. Této poslušnosti se často dosahuje právě použitím již zmíněných odměn a trestů, což jsou prostředky k tomu, aby se dítě naučilo jednat z vnější motivace a hluboko v sobě zašlapalo motivaci vnitřní.
Může se pak stát, že tento člověk bude v životě dělat věci, které mu nedávají smysl, jen proto, že ho na konci čeká odměna, a nebo proto, že má strach z trestu. Dost pravděpodobně si tento člověk nebude vědom ani smyslu svého života, svých darů, poslání a toho, s čím na tuhle planetu přišel. Strach je vskutku mocný nástroj. Jako lidé jsme totiž naprogramovaní k tomu, abychom byli ve své komunitě, ve svém kmeni, přijímáni. Jakmile, obzvlášť jako děti, cítíme, že takoví, jací opravdu jsme, nejsme naším kmenem přijímáni, vyvolává to v nás strach z odloučení, ze samoty, z odmítnutí. Pod tíhou tohoto strachu jsme schopni se změnit, utvořit si své nové já, které bude odpovídat očekáváním a požadavkům ostatních lidí.
Vnější motivace a zaměření se na cíl v tom hrají velkou roli. Když tedy dítě nechce uklízet – donutíme ho. Použijeme vyhrožování, trest ve formě sebrání tabletu nebo telefonu, nebo mu slíbíme sladkou odměnu, když si hezky uklidí pokojíček. Co se ale ve skutečnosti děje? Dítě momentálně v uklízení pokoje nevidí smysl. Má tam rozdělanou nějakou svou hru, může v tom mít dokonce i nějaký řád a nerozumí tomu, proč by to mělo být uklizené, když si s tím zase zítra bude hrát? Rodič dítěti často neposkytne žádné vysvětlení, neukáže mu žádný smysl proč to uklidit a rovnou přejde na donucovací prostředky. Protože v dítěti vyvolá strach nebo touhu po odměně, dítě splní, co po něm rodič chtěl. Bohužel ale ne na základě jeho vnitřní pohnutky, ale pouze na základě strachu či touze po odměně. Samotná činnost je pro dítě otravná a nikdy ji nebude dělat ze své vlastní vůle.
Vnější motivace se mimo jiné hojně používá ve sportu, ve škole i v zaměstnání. Díky vnější motivaci “nutíme” děti zaměřit se na cíl – musí být uklizeno, musíš mít dobré známky, musíš vyhrát, musíš mít vysoké postavení. Za tímto cílem se totiž často skrývá ta vytoužená odměna:
– když uklidíš, dostaneš dobrůtku
– když budeš mít dobré známky, koupím ti tablet
– když vyhraješ, dostaneš medaili a zmrzlinový pohár
– když budeš vysoce postavený, bude tě okolí obdivovat a budeš mít hodně peněz
Bohužel nás už pak nezajímá emoční vazba k dané činnosti. Hlavně, že bude naplněný cíl. Je v podstatě jedno JAK, ale hlavně, že dosáhneme cíle.
Z lidí zaměřených na cíl se často stávají takzvaní cíloví feťáci, kteří si stanovují neustále nové a nové cíle a nemají žádný prožitek z dané cesty. Tito lidé tolik touží po dosažení stanoveného cíle, že jsou ochotni pro to udělat cokoliv. Ve sportu se tak mnohem častěji můžeme setkat s dopingem, ve škole děti podvádí jen aby měly dobré známky a podobně. Takoví lidé jsou schopni jít za hranu etiky, protože je jim jedno JAK daného cíle dosáhnou.
Neznamená to, že stanovit si cíl, je špatně. Jde však hlavně o to, z čeho to stanovení vychází. Zda skutečně pramení z našich hodnot a z toho, co nám dává hluboký smysl, tedy zda vychází z naší vnitřní motivace, či naopak toužíme pouze po odměně a nebo se bojíme trestu.
Podívejme se kolem sebe či sami na sebe. Jak moc se bojíme, že když nesplníme to či ono, někdo nás potrestá? Jak moc se bojíme neposlechnout “autority”? Jak moc nás láká nějaká odměna, například ve formě peněz, přestože nám daná práce vůbec nedává smysl? To všechno si neseme z naší výchovy. Takový dopad na nás má používání vnější motivace. Chceme to tak i pro své děti? My se můžeme rozhodnout, že to budeme dělat jinak. Je to jen na nás.
Autor článku: Eva Víchová
